Tučňák ve fraku

Protialkoholická poradna, poliklinika v Praze na nábřeží Klementa Gottwalda, někdy uprostřed sedmdesátých let minulého století.

Foto -Internet

"Tak pane Novák, dáme si takový test."
Schoulená postava na rozvrzané židli si poposedne.
"Budu vám říkat různá slova a vy hned odpovíte, co vás první napadne. Bez rozmýšlení."
"Ale pane doktore..."
"To je skutečně jenom takový test, pane Novák. Ale nerozmýšlejte se, opravdu, co vás první napadne."
Nové zavrtění na židli.

„Ještě, jenom pro pořádek – vaše nejoblíbenější zvíře?“ Lékař vyplňuje poslední políčka rozsáhlého dotazníku. „Pejsek, kočička, andulky?“

„Tučňák...“

I psychiatra je možno vyvést z míry. „Tučňák?“ Nechápavý pohled přes obroučky brýlí. „Proč zrovna tučňák?“

„Protože mi připomíná vrchního...“

„Jo, vrchního,“ přitakal bez zájmu lékař. „Tak tedy ten test. Třeba - já řeknu silnice, a vy hned - auto. Rozuměl?"
"Jo."
"Tak dobře."
Psychiatra poznáte na první pohled. "Řeka," vyštěkl nečekaně.

„Auto.“ Pan Novák se snažil...

„Člověče, vás napadlo auto? V řece?“

„No říkal jste, že mám... že mám hned odpovědět auto.“

„Ale to byl jen příklad,“ odsekl nevrle doktor. „Prostě řekněte první věc, která vás napadne. Ale vás! Rozuměno? Tak znovu – řeka!“

"Most," vymáčkl po chvilce ze staženého hrdla fanda alkoholového opojení.
"Koleje!"
"No... to... Lokomotiva."
"Rychleji!"
"Pomaleji!"
"Pane Novák, to nebyla otázka. Odpovídejte rychleji, bez rozmyslu."
Další zavrtění.
"Letadlo!"
"Padák."
"Kůň!"
"Kobliha."
"Pivo!"
"Kde?!!!"