Ahoj, Maruško,
vím, že jsem minule tvrdil, že už další dopis psát nebudu. Dokonce už i Milan obrátil a říká, že to nemá cenu. Jenže já nemůžu jinak.
Možná Ti budu připadat jako paranoidní magor, ale mám pro sebe připravenou velkou omluvu. Člověku, kterej doufá, je přece povoleno všechno.
Já si totiž myslím, že jeden příspěvek pod mým minulým dopisem je od Tebe!
Prosím Tě, napiš mi, jestli je to pravda. Moc na to budu čekat!
Nemůže to přece bejt jenom náhoda. Ta příhoda je na tuty z našeho života! Z naší báječné první společné dovolené na Šumavě. Bydleli jsme tenkrát v chatičce udělané ze sudu, sami dva, jeden pro druhého. Pak přišla ta šílená noční bouřka strávená v lesním krmelci. A otěhotnění a potom potrat. Já byl tehdy ještě na vojně, málem jsme se rozešli. Jenom ten náš definitivní rozchod přišel mnohem později. Spousta podobností a k tomu ještě ten nick – Maskaru. To už přece nemůže bejt náhoda! Ano, pochopil jsem. Je to jasná přesmyčka. Tak jednoduchá, aby došla i mně. Maskaru – Maruska!
Já na to nemám odvahu, co kdybych se náhodou spletl. Ale jestli je všechno tak, jak si myslím, je to super! Zavolej mi, prosím, nebo pošli aspoň esemesku, nebo se zcvoknu. Fakt, a budeš mě mít na svědomí...
Já se z toho picnu. Maru, netrap mě a ozvi se!
Díky, díky, díky!
Pepa